Předsudky a pravda

Když jsem byl malý, říkali mi: "Neboj se zeptat na cestu. Od toho máš jazyk a tak se dostaneš až na kraj světa". Ale o několik kilometrů dále se již mluvilo jiným jazykem. Ptát se někoho na cestu už nebylo k ničemu.

Říkali mi: "Aby ses domluvil s cizinci, uč se ve škole cizí jazyky". Zjistil jsem však, že devadesát procent dospělých se v jazycích, kterým se učilo ve škole, nedokáže plně vyjádřit.

Říkali mi: "Anglicky se dohovoříš na celém světě". Avšak v jedné vesnici ve Španělsku jsem byl svědkem automobilové nehody, kde se řidiči, Francouz a Švéd, nedokázali dorozumět ani mezi sebou, ani s policií. V jednom thajském městečku jsem viděl, jak se zahraniční turista s úzkostí snaží popsat příznaky své nemoci místnímu lékaři; nepodařilo se mu to. Jako pracovník OSN a Světové zdravotnické organizace jsem působil v pěti světadílech a mám zkušenosti z Guatemaly, Bulharska, Konga, Japonska a mnoha dalších zemí, že až na velké hotely a letecké společnosti není angličtina nic platná.

Říkali mi: "Dík překladům jsou dnes i nejvzdálenější kultury přístupné každému". Když jsem však porovnával překlady s originály, shledával jsem tolik zkomolených významů, vynechávek, opomenutí a stylových nesrovnalostí, že mi nezbylo než konstatovat pravdu italského úsloví, že překládat do našich jazyků znamená zrazovat.

Na západě mi říkali, že chtějí pomáhat rozvojovým zemím a respektovat přitom jejich domácí kulturu. Viděl jsem však, jak s angličtinou a francouzštinou přichází nejsilnější kulturní útlak. Viděl jsem, jak bez ohledu na jazykovou důstojnost partnera mu již od začátku vnucujeme svůj jazyk. A viděl jsem nesčíslné množství problémů, které vznikají při zaškolování místních pracovníků, protože západní technici neovládají místní jazyk a v těchto jazycích ani nejsou učebnice.

Říkali mi: "Všeobecné školní vyučování zajistí rovnost šancí pro děti z různého prostředí". A viděl jsem, především v rozvojových zemích, jak bohaté rodiny posílají své děti na studia do Británie a Spojených států, aby se učily anglicky, a viděl jsem masy lidí uzavřené do svého jazyka, podrobené té či oné propagandě, bez širšího rozhledu, udržované také jazykem na nízkém stupni společenského a hospodářského vývoje.

Říkali mi: "Esperanto neuspělo". A viděl jsem, jak se v jedné horské vesnici kdesi v Evropě rolnické děti bez nesnází dorozumívají již po půl roce učení s japonskými návštěvníky.

Říkali mi: "Esperantu chybějí lidské hodnoty". A já jsem se tomu jazyku naučil, četl jsem jeho poezii, naslouchal jeho písním. Tímto jazykem jsem důvěrně rozmlouval s Brazilci, Číňany, Íránci, Poláky i s mladým Uzbekem. A tu musím – jako bývalý překladatel z povolání – doznat, že takové rozhovory byly nejspontánnější a nejhlubší, jaké jsem kdy měl v cizí řeči.

Říkali mi: "Esperanto znamená konec kultury". Když mě však ve východní Evropě, v Latinské Americe nebo Azii esperantisté přijímali, poznal jsem, že skoro všichni jsou kulturnější než jejich krajané na stejné společenské úrovni. A když jsem se zúčastnil mezinárodních debat v tomto jazyce, jejich intelektuální úroveň mi opravdu imponovala.

Samozřejmě jsem si tyto poznatky nenechal pro sebe. Říkal jsem: "Pojďte! Pojďte a dívejte se! Je tu něco neobyčejného: jazyk, který úspěšně řeší otázku komunikace mezi národy. Viděl jsem, jak v tomto jazyce neuvěřitelně pohotově diskutuje Maďar s Korejcem o filozofii a politice, a to dva roky od chvíle, kdy se mu začali učit."

Říkali mi však: "To není nic seriózního. A pak, a to především, ten jazyk není přirozený".

Nechápu to. Když se srdce člověka, když se jeho podněty, když se nejjemnější odstíny jeho myšlení vyjadřují bezprostředně, z úst k uším, takovým jazykem, který se zrodil z rozvoje mezinárodní komunikace, pak mi říkají: Není to přirozené.

Co však vidím, když cestuji po světě? Vidím, jak se lidé vzdávají toužené rozmluvy s obyvateli země, kterou projíždějí nebo kde pobývají. Vidím, k jak směšným nedorozuměním vede snaha dorozumívat se posunky. Vidím lidi žíznící po kultuře, kterým jazyková bariéra brání číst tolik děl hodných mezinárodního publika. Vidím spousty lidí, jak po šesti či sedmi letech jazykového studia stále ještě hovoří cizím jazykem kostrbatě a lámaně, jak nemohou nalézt správné slovo, mají směšnou výslovnost a nedokáží vyjádřit, co chtějí říci. Vidím, jak na celém světě bují jazyková nerovnoprávnost a diskriminace. Vidím, jak diplomaté a odborníci hovoří do mikrofonu, a ze sluchátka slyším zcela jiný hlas. A tomu říkáte „přirozené dorozumívání“? Což umění řešit problémy inteligentně a s citem již nepatří k lidské povaze?

Říká se mi mnoho, já však zjišťuji něco jiného. Tápu bezradně v této společnosti, která vyhlašuje právo každého člověka na komunikaci. A nevím, zda mě klamou, nebo zda ten nenormální jsem já.

(Preložil J. Vondroušek)